Andělé na křídlech porozumění

Náš tatínek měl chronické srdeční selhání, kvůli němuž se jeho onemocnění dostalo do terminální fáze. Po deseti dnech, kdy měl velké problémy s dýcháním, téměř nejedl a přestával pít, jsme ho odvezli do nemocnice. Na interní ambulanci strávil deset hodin čekáním na vyšetření, pak na výsledky a následně infúzi s lékem na srdce. Lékař mi pak oznámil, že tímto možnosti léčby vyčerpal. Jeho starší kolega, kterého si vyžádal na konzultaci, nám pak před tatínkem palcem dolů naznačil, že je to konečná. 

V naprostém zoufalství jsem v devět večer zavolala sestřičce do domácího hospice Devětsil a zeptala se na možnosti přijetí do péče. Hned druhý den ráno, podotýkám, že to byla sobota, sestra přivezla přístroj na dýchání. Následovala návštěva lékařky a tatínek dostal potřebné léky ke zvládání nepříjemných symptomů. Lékařka i zdravotní sestra nám velmi citlivě vysvětlily, co máme dělat v případě, že se situace zhorší a samozřejmě máme kdykoliv zavolat. Ve dne v noci. 

Díky rychlé, citlivé a odborně nastavené léčbě příznaků se tatínkovi velmi výrazně ulevilo. Dušnost se zmírnila, nevolnost takřka ustoupila, bolesti nulové. Díky tomu a jistě i díky pobytu doma ve svém a se svými tu s námi tatínek byl do konce března, tedy skoro tři měsíce. 

Bylo to nejtěžší období v životě nás všech. Zároveň velmi hluboké, velmi intenzivně prožívané, nejvíc smysluplné. Čas jakoby se zastavil, zpomalil. Řešili jsme jen to, aby tatínkovi bylo dobře, aby měl vše, nač si vzpomene. Když mu bylo dobře, snažili jsme se ho rozptýlit nějakou aktivitou. Díky tomu jsme zažili několik krásných chvil, setkání, radosti a štěstí.

A to jsou momenty, které nám pomáhají překlenout jeho odchod. Vědomí, že zemřel doma, že jsme pro něj udělali maximum. Že jsme v každém okamžiku mohli reagovat na jeho potřeby a přání – to je to, co nás drží nad vodou a co nám pomáhá žít a fungovat bez něj.

Toto všechno by nebylo možné bez úžasných lidí v domácím hospici Devětsil! Nesli nás jako andělé na křídlech porozumění, pomoci a tolerance. Provedli nás celým tímto velmi náročným obdobím, a za to jim patří to obrovské poděkování!

Nesmírně silným zážitkem byl samotný odchod tatínka. Zemřel nám v náručí. A poté, co přijela sestřička z hospice, nám do tohoto intimního časoprostoru vnesla tolik soucitně pozitivní energie, že to nejde slovy vypovědět. Plakali jsme a zároveň se usmívali. Chtělo se mi do celého světa vykřičet: “Aleluja! Lidé umírejme doma!” 

Ač ztráta milovaného tatínka bude bolet navždy, dokážeme jít dál. Díky tomu, že byl doma.

Že jsme včasným převzetím do hospicové péče získali tolik vzácný čas.

Že jsme se mohli podle jejich doporučení a informací zařídit.

Děkujeme ještě jednou!  Rodina pana P .Č.

Foto ilustrační, autor D. Dahlien Neumannová