Až do konce – pevné pouto lásky Emilie a Pavla

S kolegyní Soňou jsme dorazili do malé vesničky Vaneč, kde nás čekala návštěva u paní Emilie a jejího manžela Pavla. Emilie se o svého sedmasedmdesátiletého manžela, který trpí nevyléčitelnou nemocí, stará s nesmírnou trpělivostí a láskou. Jsou spolu téměř 56 let a jejich vztah je plný oddanosti.

„Nejhorší byla bolest. Když jste přišli vy z hospice, hned jste mi pomohli a já vám za to nikdy nepřestanu být vděčný. Předtím mě moje lékařka nechávala napospas bolesti, ačkoliv jsem žádal o pomoc,“ vzpomíná pan Pavel. Viditelně ho vyčerpává nemoc, ale zároveň je klidný, protože je doma – tam, kde se cítí bezpečně a v blízkosti své milované ženy. Ta mu, díky mobilnímu hospici, zařídila polohovací lůžko do obývacího pokoje, protože původní ložnice byla nahoře v patře a kvůli zhoršené pohyblivosti manžela už bylo nereálné, aby chodil po schodech.

Pana Pavla převzal do péče Domácí hospic sv. Zdislavy Třebíč, který mu nastavil plán péče a pravidelně ho navštěvuje. Lékaři se zaměřují na tlumení bolesti a zmírnění příznaků nemoci. V této fázi onemocnění je duševní pohoda stejně důležitá jako fyzická péče. Sestřičky docházejí dvakrát týdně a hospicový tým je k dispozici na pohotovostním telefonu kdykoliv. 

Dnes přijíždí sestřička Mája Lysá. Jakmile vstoupí do domu, na tvářích manželů se objeví úsměvy. Mája je plná pozitivní energie, kontroluje medikaci, péči o pokožku a celkový stav Pavla. Ptá se ho, jak se cítí, a s paní Emilií se společně zasmějí nad drobnými radostmi každodenního života. Hovoří o společném sledování televize, čtení knih a hraní šachů, které je jejich oblíbenou zábavou. „Poprvé za dlouhá léta jsem manžela porazila,“ chlubí se paní Emilie se smíchem.

Paní Emilie je na péči o druhé zvyklá. Vyrůstala v rodině s osmi sourozenci a starost o mladší bratry a sestry byla přirozenou součástí jejího života. Navíc se starala i o Pavlovu maminku, kterou s láskou doprovodila na její cestě. „Měla jsem nejlepší tchyni na světě,“ říká s úsměvem.

Pan Pavel byl voják z povolání a nějakou dobu pracoval u hasičů. I když jejich dcera bydlí daleko, často přijíždí pomoci, když to jen trochu jde. I přes všechny těžkosti je mezi nimi láska a vzájemná podpora. „Brno je nejkrásnější město,“ říká Pavel, když vzpomíná na jejich dřívější život.

Loučíme se a odjíždíme s pocitem, že jsme byly svědky něčeho mimořádného – manželství plného lásky a oddanosti. Emilie je příkladem člověka, který se s podporou hospicového týmu dokázal postarat o svého milovaného až do samého konce.