Nejtěžší je delší péče. Být pak součástí odcházení, je těžké

Eliška Ježková pracuje v Domácím hospici Ledax jako pečovatelka již přes tři roky. K této práci ji přivedla potřeba osobního růstu a touha překonat svůj strach ze smrti. „Měla jsem negativní zkušenost z dětství a cítila jsem potřebu naučit se se smrtí pracovat,“ říká Eliška.

Pod pojmem pečovatelka si většina z nás představí péči o osobní hygienu klienta. V Domácím hospici Ledax však tato práce zahrnuje mnohem více, včetně podpory rodin, aby mohly trávit co nejvíce času se svými blízkými. „Snažíme se rodinám odlehčit, ať už jde o dohled u lůžka, povídání s klientem, nebo třeba jen vyvenčení jejich pejska,“ vysvětluje.

Eliška se také nově věnuje pozůstalostní péči, kdy zůstává v kontaktu s rodinami po odchodu jejich blízkých a nabízí jim podporu a konzultace s psychologem. „Nejtěžší pro mě je dlouhodobá péče. Během té doby se vytváří hluboká pouta, a když přijde odchod, je to náročné.” Přiznává, že: „Zvlášť těžké jsou pro mě odchody mladých lidí.“

Práce v hospici je emocionálně náročná a Eliška se s tímto aspektem vyrovnává díky podpoře rodiny a času na odpočinek. „Doma mám tolik prostoru pro odpočinek, kolik potřebuji. Rovnováhu mi dává vědomí konečnosti života, což mi pomáhá si více vážit krásných chvílí,“ říká.

Během své práce navázala vztahy s mnoha klienty, na které ráda vzpomíná. „Je několik lidí, kteří mi zůstali v paměti. Po čase zůstává jen vděčnost a vzpomínky, které hřejí,“ dodává Eliška. Po náročném dni ráda relaxuje během dlouhých procházek se psem, nebo si jednoduše odpočine v klidu domova.

Eliška přiznává, že práce v hospici jí změnila pohled na smrt. „Dříve bylo pro mě téma smrti tabu. Bála jsem se, kdy se toto téma zase někde objeví,  ale nyní mi pomáhá žít kvalitnější život. Jsem více vědomá k životu. Pravidelně se potkávám s vděčností k tomu, co vše mám a kdo všechno je v mé blízkosti. O to víc cítím, jak vzácné to všechno je,” uzavírá.